Zrození
Včera jsem koukala na pořad o porodech. Bylo moc zvláštní pozorovat, jak porody, které byly vedené doma, byly klidné, dokonce dvě maminy prohlásily, že zažily při porodu orgasmus. Je to prý pochopitelné, protože u porodu se uvolňují stejné hormony.Jak je tedy bláhové cokoliv vyvolávat, chemie udělá stahy delší a bolestivější.
Dneska jsem byla za tátou v hospici a uvědomila jsem si, že při každém zrození je člověk sám. Když se rve ven z matčina lůna, i když se rve ven z těla při odchodu a zrodí se na druhé straně. V jednom okamžiku jsem moc chtěla požádat doktorku, aby mu napsali něco na uklidnění, aby netrpěl...ale stejně jako u porodu, by to odchod prodloužilo a zbolavělo. Pak jsem ho držela za ruku, hladila jsem ho po hlavě, ani nebylo třeba slov. Prolila jsem potoky slz a on se na mě koukal s takovým smírem, až mě to dohnalo ke spásné větě: "Mám tě ráda, moc tě mám ráda a děkuji Ti. Děkuji za všechno!" To jsem tátu držela oběma rukama za tváře a opřela jsem si hlavu na jeho. Ten pohled... koukal na mě s takovým pohledem plným smíření, soucitu, on, který umírá soucítí se mnou, která tu zůstávám. A pak na mě přišla ta vlna poklidu, že je vše tak jak má být, že se nemohu vinit za všechno co se nestalo a už nestane a že k němu můžu přijít jako k bytosti, která opouští tělo. Žehnám, žehnám jeho bytí, žehnám jeho síle, žehnám tomu, že jeho duše dostala rozhřešení......žehnám nám, že jsme byly dost silní a prošli touto cestou pospolu... (Jitka)