Ve (Smír)
Zaposlouchala jsem se do úžasných písiček Tomáše Kluse. Nová generace zpívajících básníků...
...a Vesmír vejde ve smír
V současnosti prochází naše rodina neuvěřitelným rovnáním našeho bytí. Začalo to mojí ségrou Hankou, se kterou jsme si řešily takové nepodstatnosti... :-)), pak rovnání nastoupilo cestu mezí ní a maminou, mezi mnou a bráchou, dá se říci, že po delších útrapách se narovnalo, vyříkalo, odpustilo co se dalo, každý jsme si mezi sebou upravili spoustu představ a narovnali si své náhledy na sebe. Tak jsem si říkali no to je paráda, jak jsme už srovnaný... ale co táta, který s námi nemluvil, vždy se nás stranil, v podstatě mezi námi přežíval? Ano, dnes si jsem schopna připustit, že on nešel k nám, ale ani my jsme mu nešli tou pověstnou cestou naproti.
Teď se stalo, že i můj tatínek začíná s procesem narovnání, ať chce nebo ne mezi každým z naší rodiny, s Kájou začal chodit na ryby, já jsem mu schopna pomoci, i když si o to řekne nebo ne, a o mamině ani nemluvím, ta s ním prochází asi tou nejtrnitější cestou. Tatínek měl asi malou mozkovou příhodu, ( na CT jde až za 14 dní..., tak nevíme, zda to tak je), ale ztratili se mu slova, je mimo a nemůže se vyjádřit. Úplně cítím tu jeho bolest a strach z věcích příštích. Ale přesto, bez jakéhokoliv nucení se nechal dovést k doktorovi, a co mě nejvíc překvapilo, i k Drahoškovi (léčitel duše...), po jehož působení dokázal druhý den souvisle říct v jedné větě, že to na něj nepůsobí, a že nic necítil, přičemž do té doby řekl pouze eeeehmmm a pod. Je moc těžké, koukat na člověka, který s Vámi celý život nemluví, jak se teď chce vyjádřit a ono to nejde, vesmír mu vzal slova...
Přemýšleli jste někdy o tom, o co je vesmír? Vesmír je, když duše opustí tělo a vejde ve(smír). Ve(Smír) to je to, co je na druhém břehu, smír se svým bytím, se svým životem, názory, prožitky, vinami.
A přemýšleli jste někdy o tom, že tento náš soukromý ve(smír) máme již v sobě tady? Že nemusíme čekat na druhý břeh, až duše opustí tělo a vejde Ve(smír). My sami jsme svým Ve(smírem), my rozhodujeme o tom, kdy dojdeme ke smíru, nejen sami se sebou, ale i s ve(smírem) ostatních lidí. Pomalu se smiřuji sama se sebou, narovnám si své postoje, byť to někdy opravdu bolí. Rovnám si své postoje k ostatním. K rodičům, kterým jsem dokázala říct jak moc je mám ráda, a jak by pro mě bylo těžké je ztratit. Přestávám řešit ostatní, i když někdy ujedu, vážím si každého volného okamžiku s rodinou. Jedním slovem přicházím ke smíru se svým vesmírem. Držím palce Všem, kdo si uvědomují cestu, kterou teď procházíme, i těm, kteří si nepřipouštějí, že chřipka může být i něco jiného, něco co Vám otevře pomalu oči... (Jitka)
