Coje důležité...
Poslední dobou prožíváme na naší úrovní vyrovnávání se s emocemi, které člověka jen napadnou. Od lítosti, smutku, nazlobení, krutosti, odpuštění, opuštění, procítění, po bezmoc, nevíru, přijetí a soucítění. Museli jsme si přiznat, že jsme se snažili rozhodovat za někoho jiného, což nám nepřísluší. Museli jsme se naučit toto rozhodnutí přijmout a respektovat ho.Museli jsme najít v sobě sílu, toho druhého s láskou v jeho rozhodnutí podpořit.
Dneska nám táta v nemocnici řekl, že nemáme jezdit tak často. Cítila jsem, jak je neuvěřitelně unavený. Apetit teda neztratil, jí za dva, ale ta únava z něj úplně cákala. Naštěstí se mu vrátilo pár slovíček, tak jsme se dopracovali k tomu co nám chtěl říci. Mimo jiné to bylo to, abychom tak často nejezdili. V prvním okamžiku jsem cítila pomalu až nazlobení, že nás tam nechce. Co si to dovoluje, když my se mu tak obětujeme, že za ním každý den jedeme. I když kolikrát doma říkáme, mě se tam dneska nechce, ale musíme, nemůžeme ho přeci nechat samotného. Ale vůbec nás nenapadlo, že vůbec naše přítomnost ho drží tady na tom břehu proti jeho vůli. Ta únava z toho, jak se mu tu už nechce být, a pořád někdo chodí, nenechá ho v klidu, pořád ho už jen svou přítomností vrací v myšlenkách domů, nutí ho přemýšlet, proč udělal to či ono, nebo naopak neudělal, neustále se mu připomíná to co se rozhodl již opustit. Dnes se tak najedl, že jsem mu dala ruku na žaludek a úplně jsem cítila, jak hoří, tak jsem mu trošku tu energii upravila. Chvilku si to nechal líbit, ale pak mě vzal za ruku a chtěl mě kousnout, děsně se tomu chechtal, ale vím proč to bylo. Už nechtěl ani mě cítit tak blízko. Neříkám tím, že ho už nenavštívíme, ale nebude to takový urputný, takový za každou cenu, bez podmínky. (Jitka)