Smír...
Když jsem byla před týdnem za tatínkem v nemocnici, tak mi povídá (tedy slovama prapodivnýma...) co má dělat, aby přežil. Co mu na to mám říct, vše již bylo řečeno. Odmítám nést rozhodnutí za někoho jiného. Když jsme se snažili rozhodnout za něj, tak jsme ho málem zabili. Když byl ještě doma, tak každým dnem odcházel. Tak jsme se rozhodli, že ho do nemocnice nepovezeme. A představte si, mohli bychom být trestně odpovědný za jeho případný odchod - neposkytnutí povinné péče... Když přijel do nemocnice, nasadili mu kortikoidy a druhý den bylo zlepšení o 300% ( nádor mozku si okolo sebe dělá takovou tekutinu, která utlačuje ostatní centra a kortikoidy zabraňují její tvorbě). Kdybychom ho nechali doma, tak už tady není. Odmítám nést další zodpovědnost.
To, že se jeho stav tak zhoršil, je jen rozhodnutí jeho duše, že chce odejít. Je to jen důsledek JEHO rozhodnutí a jeho ego se teď už jen bouří, že nechce, neuvědomuje si, že neskončí, že bude průvodcem duše do dalších sfér, protože tomu nevěří.
A když jsme byli za tátou teď v pátek, tak nastal obrat, obrat v jeho stavu. Byl tak rozněžnělý, tak poklidný, až mě to porazilo, musela jsem ven, kde jsem brečela jako malá holka. Zakázali mu sladký, takže to polední, co mu chutnalo, tak nesmí... Tak jsme šli s bráchou a s maminou koupit nějaký dia sušenky. Cestou se zase rozplakala mamina... a pak nám to došlo... ta jeho pocitová změna stavu byla SMÍR.Táta došel ke SMÍRU se svým bytím. Dostal do míru svoje egem a duši a pochopil...
A pak mi došlo, proč mě to tak dostalo, proč jsem byla tak rozdrásaná jen co jsem ho viděla. On se smířil, ale já jsem se tím NESMÍŘILA. Taky musím dojít ke smíření s jeho rozhodnutím.
Proč, když umírá starý člověk, okolí říká, jak krásně žil, jak je jeho odchod v pořádku. Proč tohle není člověk schopen říct u člověka, který není až zas tak starý, nebo u dítěte, když je to vždy na rozhodnutí duše, jestli tady bude nebo ne... (Jitka)