Co dodat
Dneska jsme byli za tátou v nemocnici. Eliša pořád hudlala, že chce dědu taky vidět, už jsem jí tam chtěla vzít, když to Kája řekl tátovi, a ono se mu to moc nezdálo, měl strach z toho, jak by tuto situaci snášela. Dneska shodou šťastných okolností jsme sebou vzali Eli i Fandu. Záměrně říkám šťastných, protože bylo neuvěřitelné, jak děti reagovali na dědu a on na ně. Měli jste vidět, jak Eli držela dědu za jednu ruku a Fanda za druhou. Děda byl z toho celý na měkko. Po půl hoďce už to bylo na ně dlouhý, a tak šli s Rendou na zmrzku. Víte, já jsem si uvědomila, že dětská duše je stejně silná, jako dospělá, jen je ještě schovaná v malém tělíčku. To pochopení, sounáležitost, radost, kterou jsem cítila z obou nebo přesněji ze všech třech mě dostala do kolen.
Pak jsem zůstala s tátou ještě chvilku sama a pokoušela jsem se mu dávat energii. tak se ho ptám tak co cítíš to jako od mámy nebo míň, načeš mi řekl: “Že vůbec“...no nějak se s tím vyrovnám :o) (ale uvolnila jsem si zablokovaný krk, alespoň něco...). A pak jsme vedly krásný rozhovor na úrovni duší, já jsem říkala co on cítí a on jenom přikyvoval. Povídám mu, že jsem na jednu stranu ráda, že mu vesmír vzal slova, že to člověk musí procítit, a že by slova překážely... a on povídá, no není potřeba slov, já to mám posvěcený. Je to krásný, on jak nemůže dát ty správný slovíčka k sobě, tak řekne úplnou kravinu, ale kolikrát to jsou věty, kdy víte, že s vámi mluví duše, jako že to má posvěcený, že to bude tak jak to má být a nebo, že to má teď telepaticky. Protože jinak souvislou větu nepoví... (Jitka)