Spirála
Aneb cesta do duše tam a zase ven.
Spirálu, vybudovanou z kamenů proložených dobromyslí, mám na zahradě již čtvrté jaro (až pokvete, přidám foto :). Má symbolizovat cestu do nitra, kde by si měl každý udělat pořádek. Inventuru dobrého i zlého a pak, když v duši jakž takž uklizeno, může zase pomalu ven.
Když jsem ji začala budovat, napadaly mě myšlenky, že je to těžké, jako život sám, samý kámen, drn, plevel, a kroutí se to do kola... Je těžké udělat něco hezkého, ale když je to hotové, tak je to radostné. Další rok, když už byla dobromysl vzrostlá, ale zarostlá plevelem, říkala jsem si – jako život –. Dá to práci vytvořit něco hezkého, ale musíme se sakra snažit to hezké udržet.
Kameny ve spirále nejsou pravidelně od sebe, některé jsou na dlouhý krok, některé na krátký. Letos, když jsem kráčela po vyčištěné spirále, mě přišlo na mysl, že v životě musíme někdy zpomalit a dělat malé krůčky a někdy zas natáhnout krok a zrychlit.
Svoji voňavou spirálu jsem udělala, protože mám ráda spirály (a kulaté rohy), připomínají mi vesmír a nekonečno. Netušila jsem, k jakým úvahám a filozofování mě moje spirála dovede...
PS: Copak mi asi spirála řekne příští rok...?
Nesuchynka
Ps: někdy je to fakt těžké, viz obrázek :) (Grahanka)
